Valento

(Valda)

Valdu jsme dostali na dožití, když jsme se s naším prvním koněm Radúzem stěhovali z Prahy na vesnici (do Smilovic u Kutné Hory). Tehdy mu bylo 19 let. Brali jsme si ho jako přítele a kamaráda pro Radúze. I když si první měsíc vůbec nerozuměli (měli zcela odlišné povahy a osudy) po čase se velice skamarádili a byli nerozlučnými partnery až do Radúzovy smrti, kterou Valda nesl velice těžce. Dokonce asi poslední čtyři roky bydleli bez problému ve společném velkém boxu.

Valento jako dvouletý běhal jednu sezónu rovinné dostihy, bez větších úspěchů – nebavilo ho to, byl rozený skokan. Do parkurového skákání byl také ve třech letech přeřazen a dosáhl v něm maximálních úspěchů. Dostal se až ke stupni parkuru „T“ (v té době skoky do 180 cm výšky). Byl v jezdeckém světě velmi slavný a známý, parkuroví jezdci starší generace se na něj dodnes pamatují a uznávají ho jako „velkého skokana“. Dokonce byl nominován na olympiádu v USA, na kterou bohužel čeští sportovci, tenkrát z Československé socialistické republiky, z politických důvodů nemohli odjet. Takové úspěchy má i v dnešní době jen málokterý kůň. Valdovým jezdcem byl známý parkurový jezdec Luboš Vondráček (majitel Albertovského hřebčína v porevoluční době), který se mu postaral o důstojné dožití u nás. Poté, co Valda v sedmnácti letech ukončil parkurovou kariéru, začaly se u něj projevovat neduhy stáří a v jezdeckém oddílu už neměl využití. Je možné, že pokud by nad ním pan Vondráček nedržel ochrannou ruku a nedonutil vedení oddílu, aby nám ho věnovalo, skončil by na jatkách. Po celou dobu, co byl pak Valda u nás, se o něho zajímal, navštěvoval ho a ze Smilovic na Slapy ho převážel osobně vlastním přívěsem.

Když k nám Valda přišel, byl sice v dobré výživné kondici, ale byl smutný, měl problémy s nohama (artrózu, flegmónu na pravé zadní). Asi po roce se dal do pořádku jak psychicky, tak fyzicky a stále nám dokazoval, že ještě rozhodně nepatří do „starého železa“. Byl velice mazlivý, hodný, ale pod sedlem byl velmi temperamentní. Na jízdárně chodil v klidu a dobře, ale na vyjížďkách v terénu byl vhodný pouze pro velmi zkušeného jezdce. Strašně rád a rychle běhal, a to ho často posedlo kdekoli, i ve velmi náročném terénu. Valda chodil aktivně pod sedlem do svých 28 let, rozdával radost a své zkušenosti nejen nám, ale i našim přátelům a dětem, co u nás jezdili ve Smilovicích, a dosyta si užíval každý den svého života u nás. Byl na nás velice psychicky závislý, když jsme odjeli na týden na dovolenou, dostal (i přes veškerou péči našich přátel) srdeční infarkt, který přežil jen díky tomu, že jsme se vrátili včas. Kdykoli byl nemocný, pomáhalo mu víc než léky to, že jsme s ním, často jsme museli, když mu bylo zle, spát s ním ve stáji a dodávat mu energii a chuť bojovat.

Přestěhování na Slapy zvládl Valda i přes svůj vysoký věk (28 let) velmi dobře, protože věděl, že jsme s ním a neopustíme ho. V únoru roku 2003 ho ale čas už skutečně dohonil. Valda onemocněl častou nemocí starých koní, částečně se mu ucpal jícen, nebyl už schopen přijímat potravu, navíc se mu opětovně vrátilo onemocnění lymfatického systému a selhávalo mu už tak slabé srdce. Po čtrnáctidenním bezúspěšném léčení jsme ho po dohodě s veterinářem ve stáji uspali. Po deseti nádherných letech, které jsme s ním prožili a po všem, co nám i jezdeckému světu dal, to bylo velmi těžké a bolestné rozhodnutí. Nikdy na něj nezapomeneme, vždycky ho budeme milovat, jako on miloval nás a vážit si ho. Takový kůň už na světě nebude…..