Radúz

(Ráďa, Radeček)

Radúze jsem potkala (Romana) 17. 11. 1989 na Libuši v Praze v soukromé stáji. Byl těžce nemocný, jeho majitel čekal, až chcípne, aby nemusel platit utracení. Radúz měl těžký zápal plic a další neduhy, ale přesto na něm bylo vidět, že bojuje o život a umřít rozhodně nechce. Přestože byl ve skutečně zoufalém stavu, měl v očích obrovský oheň, který jsem do té doby neviděla. A už ani potom. Rozhodla jsem se, že mu pomůžu, protože jsem se do něj na první pohled bezhlavě zamilovala. Začala jsem za ním chodit každý den, opustila jsem kvůli němu veškeré ostatní zájmy, později i školu, platila jsem mu všechny léky, které majitel platit odmítal. Léčení trvalo asi půl roku, veterinář mu zpočátku nedával vůbec žádné naděje na vyléčení, ale Radúz byl bojovník a nakonec se ze všeho dostal, i když to bylo velmi náročné.

Když se uzdravil, jeho majitel se rozhodl prodat ho. A to i přes to, že mi na začátku léčení řekl: „Jestli tu hajtru chcípající chceš, tak si jí vem a dělej si s ní, co tě napadne.“ Ani vteřinu jsem neváhala a s pomocí svých rodičů Radúze koupila a odvedla z té „hororové stáje“. Potom jsme spolu dva roky chodili z jedné stáje do druhé, ale nikde to nebylo pro Radúze dobré, protože se téměř s nikým nesnesl a byl pro cizí lidi poměrně nebezpečný.

Nakonec jsme se s rodiči domluvili, že to takhle dál nejde, že Radúz potřebuje skutečný domov a klid, a tak jsme prodali byt a odstěhovali se na vesnici. Pro mé rodiče to bylo velmi těžké rozhodnutí, byli zvyklí na pohodlí bytu a na Prahu, ale i je si Radúz získal a milovali ho stejně jako já, přestože s koňmi do té doby neměli nic společného. Luxusní byt v centru Prahy jsme vyměnili za sto let starou, zchátralou chalupu bez vody, ale se stájí a zahradou pro Ráďu. 4. 11. 1992 jsme se s Radúzem a už i s Valdou stěhovali do minivesničky Smilovice u Kutné Hory. Začátky na vesnici pro Pražáky byly dost těžké, ale Radúz měl konečně vlastní domov a dobrého kamaráda. Ve Smilovicích prožil Radúz ještě pět krásných let.

Radúz byl, dřív než jsem ho potkala, velmi slavný a úspěšný dostihový kůň, v dostihovém světě je dodnes legendou. Rovinné dostihy běhal od dvou do sedmi let. Jenže po skončení kariéry to s ním šlo z kopce (jako s většinou dostiháků). Dokud jsou dostihoví koně slavní a závodí, zajímají se o ně všichni, ale ve chvíli kdy schromnou a přestanou závodit, už po nich nikdo ani nevzdechne. Radúz prošel, než jsme se potkali, mnoha stájemi, ale nikde nevydržel dlouho, protože byl velmi svérázný a chytrý kůň. Čím více lidem prošel rukama, tím více lidi nesnášel a odmítal se jim podvolovat a spolupracovat. Málo koho k sobě vůbec pustil, většina lidí se ho bála a nesnášela ho. I mě trvalo dlouho, než jsem ho přesvědčila, že už nikdy nikomu nedovolím, aby mu ublížil. I přesto, že mě měl velmi rád a uvědomoval si, že jsem ho zachránila, dokázal dát jasně najevo, když se mu něco nelíbilo. Občas jsme spolu pěkně bojovali a Radúz vyhrával. Ale právě pro jeho silnou osobnost a inteligenci jsem ho velice milovala a vážila si ho.

Pod sedlem byl Radúz velmi hodný a příjemný kůň, ale pokud se mu někdo nelíbil, nevydržel na něm ani pět minut. Stejné to bylo i při ošetřování. Radúz měl obrovský cit na lidi, a kdo mu nevyhovoval, nesměl se k němu ani přiblížit, okamžitě by ho z boxu vynesl v zubech nebo vykopal. Radúz byl ale i velký kavalír a gentleman, vždycky chránil všechno malé a slabé, ať už koně, psi nebo děti. Učila se na něm u nás jezdit malá holčička, která se koní bála. Radúz jí dělal doslova pomyšlení, dodal jí nakonec odvahu a sebevědomí a vychoval z ní vynikající jezdkyni. I mě Radúz hodně naučil a vychoval k úctě ke koním, k respektování jejich osobnosti a charakteru. Vždycky mu za to budu vděčná a nikdy na něj nezapomenu. Naučila se na něm jezdit i Vlaďka, které dal obrovskou školu. Radúz odešel přes veškerou naši péči ve věku nedožitých 23 let. V důsledku dostihů měl zničené ledviny, které mu nakonec selhaly. S nepřízní osudu se vždycky rval na plno, dokázal přežít i požár auta, kterým jel na dostihy a vyboural se bez lidské pomoci ven. Bojoval až do konce a uměl si života užívat, byl energický, měl v sobě obrovský oheň, byl inteligentní, nezapomenutelný a jedinečný. Nikdy nám nepřestane chybět.