Nooki

(Nikina, Bosorka)

Plemeno: hafling (HF)
Datum narození: 10. 4. 1993
Místo narození: Benešov, ČR
Datum úmrtí: 8. 4.2022
Pohlaví: klisna
Rodiče: matka - Olina (HF X welsh pony)
otec - Habile (HF)
Barva: ryzka s lysinou
Datum příchodu do stáje Valento: 26. 12. 2002, z Tisemi u Benešova,
cena 21.000 Kč
Původní jména: Vanda, Zorka

   

Nooki byla první kůň, který přišel do naší nové stáje na Slapech. Dopředu jsme věděli, že nás čeká náročná náprava jejích kopyt, které byly v dezolátním stavu. Pravděpodobně se jí téměř nikdy neupravovaly a rozhodně je nikdy nedělal kovář odborník. Kopyta byla nepružná, špalkovitá, bez klenby chodidla a o stavu střelky bylo lepší nemluvit. Přivolaný veterinární ortoped diagnostikoval vysoký stupeň zkostnatění kopytních chrupavek a chronický zánět anulárních vazů na spěnkách předních nohou. Jeho doporučení bylo jediné - koně prodat. To jsme samozřejmě neučinili a při odpovídající péči (rozumné pohybování, ortopedické kování apod.) byla Nooki schopná s občasnými přestávkami pracovat několik let pod sedlem, aniž by jí to způsobovalo zdravotní problémy. Naopak si myslíme, že pravidelné a vyvážené pohybování jí svědčilo. Kolem jejích dvaceti let se problémy zhoršily. Nooki dlouhodobě kulhala, a to i v kroku. Musela přestat chodit na pastvu, která je ve svahu, a od té doby se pohybovala jen po rovném terénu. Zvažovali jsme i operaci (přetnutí anulárního vazu), ale defekt na levé přední noze byl rozsáhlejší a zásah nebyl veterináři doporučen. Po dlouhodobé medikaci se její kulhání minimalizovalo, a přestože po výběhu cválala jako ďas, rozhodli jsme se její jezdeckou kariéru ukončit. Občas si na ní na chvilku sedl někdo z jejích oblíbených jezdců, ale o víc jsme se nesnažili.

Podobně jako stav kopyt i psychický stav Nooki byl v minulosti nenávratně narušen. Nooki se v minulosti rozhodně nedostalo odborného zacházení; nakolik jí bylo ubližováno, je těžké odhadnout. Měla prý být využívána k tahu, ale u nás zapřažení nebyla ochotná dobrovolně podstoupit. Do svých devíti let prý stále žila vedle své matky, která pro ni pravděpodobně byla jedinou jistotou, a je možné, že Nookina nevyrovnanost pochází i z tohoto „pozdního odstavu“. Mnohé se podařilo soustavnou prací napravit, ale jistá nedůvěra k lidem jí už zůstala. V běžných situacích se nakonec dokázala chovat standardně: čistit ji mohly i malé děti. Vždy však bylo důležité nevyvolat v ní pocit, že se jí člověk snaží ublížit. Přivyknout ji na korektury a kování kopyt byl úkol na několik let. Každý, kdo ji později viděl, jak ji při strouhání kopyt drží třináctiletá dívka, si těžko přestavil, jak nebezpečné byly první pokusy o zvednutí nohy a její vystrouhání. Nooki musela být přivázaná snad za všechny části svého těla a měla blinkry na očích, aby neviděla kováře. Ten nesměl promluvit ani slovo, nebo se o ni při práci opřít. Stačilo, že nasadil pravidelný rytmus při dotahování hřebíků, a už bylo zle.

Nooki byla velice problematická i při veterinárních úkonech. Naštěstí jich nebylo zapotřebí mnoho. Náš pan doktor se vždy hrozil blížícího se termínu očkování. Když jsme jednou chtěli Nooki dopřát kůru bonharenu (protizánětlivého léku, který skvěle působí na artrózní změny pohybového aparátu, jehož jedinou nevýhodou je, že by se měl aplikovat intravenózně), tak jsme totálně pohořeli. Na záněty šlach dostávala (mnohdy dlouhodobě) protizánětlivé léky, a kromě občasného zaléčení zánětu v oku byla vždycky Nooky zdravá. Až dva dny před jejími 29. narozeninami se Nooky z ničeho nic udělalo zle: neprůchodnost střev. To, že se Nooky nechala důkladně vyšetřit, napíchnout žílu a aplikovat léky, aniž by se pokusila veterináře přizabít, byl neklamný důkaz vážnosti situace. Když se stav nelepšil, tak jsme s ohledem na její věk a prognózu, rozhodli o jejím uspání. Snad se ani nedá spočítat, jaké množství kolikových obtíží jsme zvládli s Radůzem, Clermontem a Maragádem. Vnitřně jsme přesvědčeni, že správnou péčí se dá každá kolika zvládnout... Přesto jsme takto přišli o Myšku. A teď i o Nooki. Možná by v těchto případech něco změnila okamžitá operace, ale u starších koní to žádný rozumný veterinář nedoporučí. A při závěrečném zúčtování si můžeme v klidu říct: Nooki jsme dali dobrý život.

Po jezdecké stránce prošla Nooki obrovským vývojem. Od počátečních bojů při pouhém pokusu o nasednutí, kdy se vzpínala a útočila na jezdce, přes vyhazování v klusu a ve cvalu, až po koně, který vyhoví svému jezdci pouze s provazem okolo krku, případně i bez něj. Vždy ale od svého jezdce (kterým mohlo být i malé dítě) vyžadovala alespoň základní dovednosti: nebýt ztuhlý, nekopat patami a především dávat jasné pokyny a neodporovat sám sobě. Tak třeba neříkat pobídkami nohama klusej a rukama současně brzdit kvůli strachu z rychlejšího chodu.

Přes své zdravotní komplikace měla Nooki neuvěřitelný skokový potenciál, který ovšem bohužel nebylo možno naplno využít. Nejšťastnější při práci bývala, právě pokud jí bylo umožněno skákat, nebo když do ní jezdci vkládali svou důvěru a pracovali bez sedla a uzdečky.

Přístup jezdců k Nooki zahrnoval všechny možné odstíny: pro někoho byla hysterickou kobylou, pro jiné bylo její ježdění noční můrou, pro další byla výzvou a někomu dodalo její zvládnutí sebevědomí. Dodnes se o ní také mluví jako o nejlepším jezdeckém koni – koni snů.