Landy

Plemeno: kříženec hucula, araba a ponyho
Pohlaví: valach
Datum narození: neznáme přesně, rok 1995
Místo narození: asi Praha Zmrzlík, chovatel Max Haken
Datum úmrtí: 25. 8. 2004, na Slapech
Rodiče: matka - Linda (kříženec)
otec - asi Grand Roy Kid (kříženec)
Barva: strakáč (hnědo – bílý)
Datum příchodu k nám: 5. 12. 1998, do Smilovic (darován)
Původní jméno: Jim Beam

Než přišel Landy k nám, byl v několika westernových stájích nevalné úrovně. Člověk, který nám ho daroval (protože ho nezvládal), neuměl vůbec jezdit. Ne, že by se na koni neudržel, ale koně ovládal nepatřičným způsobem. Vyprávěl nám, že Landyho učil zastavovat ze cvalu proti zdi. Předpokládal, že když kůň párkrát nabourá, bude raději na povel zastavovat. Jenže Landy nezastavoval a nám trvalo poměrně dlouho, než jsme jej to po takové zkušenosti naučili. Bohužel toto jednání mělo za následek Landyho závažné mozkové onemocnění, postúrazovou epilepsii, která se v plné míře projevila až později.

Epilepsie je u koní velmi vzácná, nejčastěji vzniká po silném úderu do hlavy a v té době byla prakticky neléčitelná (léky na epilepsii vhodné pro užití u koní se objevili zhruba 4 roky po Landyho smrti). Při epileptických záchvatech se Landy choval jako šílený, točil se kolem dokola velkou rychlostí, ztrácel rovnováhu, padal na zem a narážel do zdí. Při záchvatu (který trval jen několik málo minut) byl nebezpečný svému okolí a pravidelně se poranil. Tato nemoc se s věkem zhoršuje, záchvaty jsou častější. Ač jsme tomu věnovaly mnoho času, nikdy se nám nepodařilo zjistit, jestli je nějaká situace (spojitost), která záchvat vyvolá. Záchvaty se u něj objevovaly nepravidelně, někdy byl půl roku, nebo třeba téměř celý rok v pořádku, pak měl jeden, nebo třeba pět záchvatů a zase byl klid. Bohužel údobí klidu se časem zkracovala a nakonec série záchvatů začaly přicházet ne po půl roce, ale po jednom nebo dvou měsících (nebo i dřív) a bylo jich mnohem víc než dříve. Landyho nemoc jsme konzultovali s mnoha odborníky, zkoušeli jsme klasickou léčbu, která ale u koní v té době nebyla ozkoušená, i homeopatika, ale nic nezabralo. Stávalo se, že po nasazení nového léku měl Landy zrovna své období klidu, a tak to, že léčba nezabírá, jsme zjistili až za dlouhou dobu a mezitím jsme mnohokrát marně doufali, že tentokrát už záchvaty znovu nepřijdou.

Landyho jsme znali dobře, takže jsme dokázali poznat, jestli je v pořádku a jestli k němu může přijít i někdo jiný než jen my. V období, kdy Landy záchvaty neměl, byl vynikající jezdecký kůň, velmi vhodný k výuce dětí. Když k nám přišel, byl hodně zkažený a neochotný. Správným přístupem a díky jeho učenlivosti a chuti k práci se stal vynikajícím a ochotným jezdeckým koněm. I zde, na Slapech ještě působil jako učitel dětí, které k nám chodily, a byl jimi moc oblíbený. Ještě měsíc před svou smrtí vyhrál u nás závody s osmiletou holčičkou v sedle. Práce s dětmi pod sedlem ho velmi bavila a opravdu si jí užíval. Asi si uvědomoval, že si musí užít každý den, kdy je mu dobře.

V létě roku 2004 se potvrdila prognóza doktorů jeho záchvaty a začaly být mnohem častější a silnější. Celá situace začala být pro Landyho i pro nás již neúnosná. Posledním pokusem bylo vypolstrování jeho boxu, ale ani to nepomohlo. S ohledem i na ostatní koně, které mohl při záchvatu zranit (držet ho v izolaci od ostatních kamarádů, které měl rád, nebylo správné), jsme se rozhodli nechat ho odejít. 25. 8. 2004 uspal veterinář Landyho doma a bez bolesti. Doufejme, že se už prohání po věčných pastvinách s Radúzem a Valdou a nic ho už nebolí. Za mnoho mu vděčíme, i přes svoji nemoc dokázal být statečný a velmi užitečný. Nikdy na něj nezapomeneme, šest let jsme bojovali s Landyho „osudem“ a prohrály.