Koně, kteří s námi již nejsou

Maragád

Maragada jsme znali od jeho narození, ale na to, aby nám patřil a mohli jsme rozhodovat o jeho dalším osudu, jsme museli deset let čekat. Vždycky jsme věděli, že Marouš k nám patří, a že se dříve nebo později dočkáme. Během doby, co nebyl s námi, se pošramotila jeho důvěra k lidem, stal obávaným koněm, a díky lidské lhostejnosti oslepl na obě oči. Doufáme, že roky, které následně prožil s námi, mu toto vše dokázaly nahradit. Osud k nám byl milostivý - bylo to 18 let, víc než jsme doufali, a přesto to bylo málo.

African Line

Pokud byl Hafík v milé a něžné náladě, dalo se očekávat, že se necítí dobře, nebo je nemocný. Jindy to totiž byl nenaložený šéf stáda, který na koně a lidi kolem sebe velice rád cenil zuby a pouštěl na ně hrůzu. Je tedy s podivem, kolik obdivovatelů měl mezi lidmi i mezi koňmi. Hafík vždy dokázal svou pozornost odměřeně dávkovat. Koně byli šťastní, když je pustil do své blízkosti, nebo si s nimi začal hrát. A pokud se při ježdění rozpohyboval a jezdci udělal pomyšlení, byl to nezapomenutelný zážitek. Hafík to s námi prostě uměl.

Myška

Myška s námi na Slapech požila celých osmnáct let. I když stejně jako ostatní koně (a vlastně i my všichni) měla nějaké chyby, byla nejhodnějším koněm naší stáje. Když přišel jezdec, kterému jsme nemohli dát jiného koně, sáhli jsme po Myšce. Když přišel nový kůň, a bylo potřeba proházet koně v boxech, tak se stěhovala Myška. Protože ona vždycky všechno zvládla. A pokud jí něco vadilo, nedělala scény, jako někteří ostatní. Tenhle dluh už jí nikdy nesplatíme. A vždycky bude chybět.

Valento

Valento byl výborným parkurovým koněm, dosáhl mnoha sportovních úspěchů. Během své kariéry startoval s panem Lubošem Vondráčkem. K nám se dostal ve svých 19 letech na dožití jako partner pro našeho prvního koně Radúze. Byl to velmi inteligentní, vděčný a mazlivý kůň. Prožili jsme s ním nezapomenutelných deset let. Do svých 28 let chodil pod sedlem a sršel temperamentem. Zemřel stářím ve 29 letech zde na Slapech.

Sunny Day

Po obtížnějších začátcích se Sany stal nejvšestrannějším koněm naší stáje. S jezdcem dokázal předvést drezurní chody a nebránil se ani skákání. Se začátečníky a dětmi vždy odťapal, co měl. Sice v tu chvíli nasadil pohodové tempo, ale šlapal, i když se jezdec jen vezl. A snad na každé vyjížďce byl Sany s námi. Ne že by neměl žádné chybky, ale svou pracovitostí je bohatě vyrovnal. Sany nás nečekaně opustil ve svých 22 letech. Je to pro nás hodně těžké. Sany nám totiž celý svůj život dával víc, než si od nás na oplátku bral.

Clermont

Pokud máte svého koně od hříběte, můžete si jeho společnost užívat klidně i osmnáct let, jako se to poštěstilo nám s Clermontem. Cleryho jsme ale kupovali až jako dvacetiletého "staříka" s těžkým oboustranným zápalem plic, tedy ve věku a stavu, kdy jiní koně umírají. Pak nás čekalo osmnáct let zápolení s nefalšovanou poníkovskou zarputilostí namixovanou s Cleryho přesvědčením, že je velký kůň. Téměř dvě desetiletí bojů s jeho zlomyslnostmi, útěkářstvím, ale samozřejmě i s jeho nemocemi a neúprosným časem. Osmnáct let, kdy jme si mohli užívat a obdivovat jeho nezkrotnou energii, sílu a houževnatost, ochotu pracovat (pokud se ovšem nejednalo o vožení dětí), a především jeho vitalitu. Pomalu jsme začínali věřit, že tady Clery bude navěky. Clermont nás opustil na jaře roku 2015.

Radůz

Radúz byl velmi úspěšným dostihovým koněm. Po skončení dostihové kariéry prošel mnoha stájemi, ale nikde dlouho nevydržel díky své problematické povaze a zdravotním problémům. K nám se dostal ve 14 letech v zoufalém stavu. Byl naším prvním koněm, díky němuž jsme začali zachraňovat týrané či staré koně. S Radúzem jsme prožili osm let. Zemřel v roce 1997 stářím. Radúz byl obrovská osobnost a naučil nás vážit si a respektovat koňského partnera se vším všudy. Otevřel nám oči…

Landy

Do naší stáje přišel roku 1998 jako tříletý. Byl velmi zkažený a neochotný k jakékoli spolupráci, jeho výcvik byl zpočátku „dobrodružný“. Díky své učenlivosti se ale brzy stal vynikajícím jezdeckým koněm, později i učitelem pro děti. Bohužel se u něho brzy po příchodu k nám projevila velmi těžká nemoc – epilepsie. I přes všechnu naši snahu se nám ho nepodařilo vyléčit, záchvaty s věkem přibývaly a v roce 2004 jsme ho museli nechat odejít. Byl utracen doma a bez bolesti. I přes svou těžkou nemoc naučil mnoho malých jezdců základy ježdění (i nejmenší děti na něm jezdily pouze na stájové ohlávce) a je pro nás téměř nenahraditelný.