African Line

(Hafík)

Plemeno: anglický plnokrevník (A1/1)
Datum narození: 27. 3. 1996
Místo narození: Německo
Pohlaví: valach
Rodiče: matka – Anna Waleska (A1/1, Německo)
otec – Monsagem (A1/1, USA)
Barva: hnědák s hvězdičkou, bílá korunka na levé zadní noze
Datum příchodu do stáje Valento: 9. 5. 2003 z Ostrova u Příbrami,
cena 30.000 Kč

   

Hafík je téměř slepý na jedno oko, na předních nohách má zkrácené šlachy v důsledku přetížení při dostizích. Na pravé přední noze má vybočený postoj, který se ale podařilo ortopedickou úpravou kopyt minimalizovat. Na holeni stejné nohy má kožní změny způsobené blistrováním, což je dnes překonaná léčebná metoda, při které se aplikují ostré masti při chronických zánětech šlach. Na všech čtyřech nohách má Hafík pakosti – výrůstky na kostech vzniklé po úderech nebo opět přetížením. Při nevhodném úderu do pakosti může kůň dlouhodobě kulhat. Když Hafík přišel, silně ho bolel celý hřbet. Jezdila na něm těžká začátečnice a drncala mu do zad - pouštěla se do cvalu a skákání v době, kdy dle našeho názoru měla ještě velké nedostatky i v lehkém klusu. Preventivně se i dnes, přestože už ho záda nebolí, šklebí při čištění zad, sedlání a nasedání. To je reflex nebo, chcete-li zlozvyk, který může následkem takové situace vzniknout.

Dalším z Hafíkových neduhů jsou žaludeční vředy. Opět jde o častou chorobu dostihových koní, u kterých je v tréninku omezován příjem objemových krmiv (sena…) a jsou nadmíru krmeni jadrným krmivem. Navíc bývají stresováni nevhodným způsobem ustájení. Většina dostihových koní nechodí do výběhů, natož na pastviny a mimo doby tréninku tráví čas ve stájích. Přestože má Hafík upravenou krmnou dávku a je pod neustálou medikací pro úpravu pH žaludku, čas od času má akutní bolesti. Podobně jako u lidí, jeho cholerická povaha tomuto problému příliš nepomáhá, spíše naopak.

Když k nám Hafik přišel, byl velmi líný a neochotný k jakékoliv spolupráci, protože ho všechno bolelo. Byl v podstatě vyhaslý, vysátý. Po čase se jeho zdravotní stav zlepšil, začal znovu lidem věřit a hlavně začal s lidmi komunikovat. Trvalo to ale dlouho, musel uvěřit tomu, že už nepřijdou žádné velké změny, žádné stěhování, že už si nebude muset na novém místě zvykat na jiné lidi, že nás už se do smrti nezbaví. To ovšem neznamená, že by nám dával nějak najevo, že mu na nás záleží a že nás potřebuje. Takové pocity Hafík důkladně ukrývá, a dávkuje jen po troškách. Že nás potřebuje, usuzujeme například z toho, že nám ukazuje, co ho bolí (zvedá nohu, dokud si nevšimneme, že je zraněná, pak si na ní normálně stoupne). Když po nás chce, abychom ho hladili, ihned kontrolujeme, co je v nepořádku.

Dohodnout se s ním při ježdění, také není úplně jednoduché. Jasně nám dal najevo, že s udidlem v hubě chodit nebude, tak tedy chodí s bosalem. Za odměnu přestal při ježdění vrzat zuby a odcházet z jízdárny. V kroku a klusu (pokud ho tedy začátečník nakluše) je naprosto spolehlivý, ale trvá dlouho, než se rozchodí. Stejně tak do cvalu na jízdárně se musí nutit, pokud mu jezdec na zádech překáží, příliš chuti k pohybu nemá. Pokud se jezdci podaří Hafíka rozpohybovat, a ani u dobrých jezdců to nebývá pravidlem, protože Haf i pohodičku při ježdění odměřuje dle své libosti, bývá to nezapomenutelný zážitek. Inu Hafík to s námi lidmi opravdu umí. Když už se Hafík probudí přespříliš (v terénu to jednou dobou bývalo poměrně často), dá hlavu na zem a začne házet hrby, které snad odkoukal od koní v rodeu. Rada pro jezdce cválající s Hafíkem zní: „Jestliže ti začne cválat tak lehce, jako by se vznášel, a ty si jízdu opravdu užíváš, očekávej to nejhorší.“