African Line

(Hafík)

Hafík byl bezesporu nejvýraznější osobnost naší stáje. Byl to kůň, který dokázal dodat sebevědomí koním i lidem okolo sebe. Po pravdě, nevím, kde na to bral energii, protože život se s ním asi úplně nemazlil, a zdravotních problémů si k nám přinesl víc než dost.

Než se k nám Hafík dostal, běhal dostihy v Německu. A v Čechách pak bez větších úspěchů zaběhl několik málo rovinek, proutěnek a steeplů. Když jsme Hafíka koupili, tak bylo na první pohled vidět, jak má z dostihů zničené nohy. S extrémně vybočeným postojem jeho pravé přední nohy si náš kovář mistrovsky poradil, a postoj srovnal. Hafík měl sice zkrácené šlachy a nárůstky na kostech, ale nožky mu naštěstí sloužily až do smrti. Kulhal pouze (a jen někdy) na levou zadní. Ale jeho kulhání vycházelo až shora z kolene, a na to Hafík rozumný pohyb potřeboval. Když k nám Haf přišel, tak ho bolel celý hřbet. V té době na něm jezdila těžká začátečnice a drncala mu do zad. Pouštěla se do cvalu a skákání v době, kdy dle našeho názoru měla ještě velké nedostatky i v lehkém klusu. A i když se mu u nás záda spravila, tak mu celý život zůstal zlozvyk: při nasedání, čištění zad, nebo jen při slabounkých dotecích na záda se vždycky šklebil.

Od počátku byl Hafík téměř slepý na jedno oko. V posledních pěti letech v něm pak míval opakované záněty. A když se stal zánět trvalým a oko atrofovalo, nezbylo nám, než jej nechat vyoperovat. Poslední roky tak měl Hafík od těchto obtíží klid.

Největším z Hafíkových neduhů byly žaludeční vředy, tak časté u dostihových koní. Přestože měl Hafík upravenou krmnou dávku a byl pod neustálou medikací pro úpravu pH žaludku, čas od času měl akutní bolesti. Podobně jako u lidí, jeho cholerická povaha tomuto problému příliš nepomáhala, spíše naopak. Navíc měl nějaký defekt ve spodní části jícnu. Možná byl vrozený, možná způsobený pronikáním žaludeční kyseliny do jícnu. Je pravděpodobné, že tam bylo i nějaké nádorové bujení. Častokrát jsme několik dnů trnuli, a doufali, že Hafík začne znova jíst. Nakonec přestal přijímat krmivo v potřebné míře a ani během týdnů se jeho stav nelepšil. Navíc začal krvácet do plic, a nám nezbylo než se s ním rozloučit.

Když k nám Hafik přišel, byl velmi líný a neochotný k jakékoliv spolupráci. Byl v podstatě vyhaslý, vysátý. Po čase se jeho zdravotní stav zlepšil. Začal znovu lidem věřit, a hlavně začal s lidmi komunikovat. Trvalo to ale dlouho, musel uvěřit tomu, že už nepřijdou žádné velké změny, žádné stěhování. Ze už si nebude muset na novém místě zvykat na jiné lidi, že se nás už do smrti nezbaví. To ovšem neznamenalo, že by nám dával nějak najevo, že mu na nás záleží a že nás potřebuje. Takové pocity Hafík důkladně ukrýval a dávkoval je jen po troškách. Že nás potřeboval, usuzujeme například z toho, že nám ukazoval, co ho bolí. Například zvedal nohu, dokud jsme si nevšimli, že je zraněná, a pak si na ní normálně stoupl a už to neřešil. Věděl, že se postaráme.

Dohodnout se s Hafíkem při ježdění také nebylo úplně jednoduché. Jasně nám dal najevo, že s udidlem v hubě chodit nebude, a tak tedy chodil s bosalem. Za odměnu přestal při ježdění vrzat zuby a odcházet z jízdárny. V kroku a klusu (pokud ho tedy začátečník naklusal) byl naprosto spolehlivý. Jen trvalo dlouho, než se rozchodil. Stejně tak se i do cvalu na jízdárně musel zpočátku nutit. Pokud mu totiž jezdec na zádech překážel, příliš chuti k pohybu neměl. Ale pokud se rozpohyboval, býval to nezapomenutelný zážitek. A když už se Hafík probudil přespříliš, dal hlavu na zem a začal házet hrby, které snad odkoukal od koní v rodeu. Takže rada pro jezdce cválající s Hafíkem zněla: „Jestliže ti začne cválat tak lehce, jako by se vznášel, a ty si jízdu opravdu užíváš, očekávej to nejhorší.“ Posledních deset let byl Hafík v terénu naprosto spolehlivý vodící kůň. Vzhledem k jeho sebevědomí se téměř nikdy nevylekal. Prošel vše, co jsme si vymysleli. A díky jeho klidu, zůstávali klidní i koně za ním. Nevím, jak si bez něj poradíme.