Espirus

(Pepa, Pepíček, Esík)

Espirus běhal bez větších úspěchů rovinné dostihy v letech 2000-2002. Poté byl trénován a absolvoval několik parkurů do stupně „L“ (skoky do 120 cm výšky) taktéž bez úspěchů. Mezi zdravotní komplikace, se kterými k nám přišel, patřila zbytnělá šlacha (oblouk) na pravé přední noze a uvolněný kyčelní kloub na levé zadní noze. Celkově to byl hůře krmitelný kůň.

Proč nebyl ve sportu příliš úspěšný?br> Za prvé Espirovi chyběl takový ten oheň a tvrdost rozeného koňského závodníka. Jezdec s Espirem na vyjížďce musel řešit spoustu různých věcí. Jestli se Espir nezačne bát a nebude chtít domů. Jestli nezačne panikařit z přemíry much. Jestli bude ochotný postát tu chvilku, než sebereme skleněné střepy z cesty. Nikdy se ale nemusel obávat, že cválajícího Espira nezastaví, stejně jako nemusel hlídat okamžik, kdy se Espirus rozhodne závodit s ostatními koňmi. Takové věci prostě Espirus nedělal. To ale neznamená, že byl pomalý. Z našich koní dokázal Espirus westernovou jízdu Barrel racing zajet nejrychleji. (Samozřejmě porovnávat časy s profesionály jsme se nikdy nesnažili.)

Dalším faktorem bylo to, že Pepa byl smolař a možná také trošku nešika. Za tu dobu, co u nás byl, se mu stalo poměrně dost zranění. Většinou sice šlo pouze o naraženou nohu nebo odřené chlupy, ale podařily se mu i vážnější věci. Za všechno mluví situace, kdy se záhadným způsobem zachytil pod pletivovým plotem. Podotýkám, že pletivo bylo až tak metr za dřevěnou ohradou. Tělem ležel venku mimo náš pozemek a nohy mu pod plotem zůstaly, takže se nemohl zvednout a jen čekal, až ho vyprostíme. Naštěstí Hafík nám hned běžel oznámit, že se s Pepou něco děje. Espirus v té době preventivně dostával kamaše chránící celé holeně, takže si z nebezpečné situace odnesl jen pár škrábanců.

Pohyb ve výbězích s ostatními koňmi byl zpočátku pro Espira veliký problém. Pravděpodobně předtím než k nám přišel, nic podobného nezažil (byl pouze v boxu nebo v malém výběhu pro jednoho koně). Koním nerozuměl, nechápal, co mu říkají, a neuměl se k nim chovat. Později naopak nebyl schopný vydržet bez svých oblíbených kamarádů (ať už po většinu jeho života Hafíka a Sana, nebo později bez Rockyho a Jonáše). Poslední roky jsme se už ani nesnažili nechat ho doma samotného, vždy jsme ho raději vypustili před stáje.

Někteří lidé říkají, že každý plnokrevník je svým způsobem praštěný a má nějaký svůj “úlet“. Espirus tedy jeden rozhodně jeden měl. Nekopal, nekousal, fungoval naprosto standardně na pomůcky při ježdění, prostě ideální kůň pro začátečníka, ale… Čas od času, nikdo nevěděl, kdy to přijde, se poplašil. Někdy to způsobila nějaká nová věc v jeho zorném poli. Jindy to byla věc, která zmizela (tedy vlastně to prázdné místo, které zůstalo po věci, kterou někdo odstranil). Mohl to být jeho vlastní stín, nebo bílé kopretiny v nasekané trávě. Někdy jsme ani nedokázali poznat, co ho vyděsilo. Jeho reakce byly také různé. Většinou se to obešlo pouze uskočením stranou, ale zažili jsme i panický trysk po obvodu boxu, při kterém se omlátil o všechny stěny.

V posledních týdnech života se u Espirka objevily pomalu se zhoršující pohybové obtíže neurologického původu. Prognóza bohužel nebyla příznivá. A i když to bylo obtížné rozhodnutí, usoudili jsme, že už nastal čas se s Espirem rozloučit.

Pro většinu dětí začínajících jezdit v naší stáji byl Espirus idolem. Byl to krásný velký bělouš. Kůň na kterého si směly sednout,až když v jezdeckých dovednostech pokročily. Teprve pak si mohly ježdění na něm užívat. Pro starší jezdce stáje byl Espirus dlouholetým kamarádem, na kterého budou s láskou vzpomínat.