Clermont

(Klery)

Plemeno: pony (kříženec shetlandského ponyho)
Pohlaví: valach
Datum narození: neznáme, asi 1980
Místo narození: neznáme, asi ČR
Datum úmrtí: 13. 4. 2015, na Slapech
Rodiče: neznáme
Barva: strakáč (rezavo – bílý)
Datum příchodu do stáje Valento: 9. 9. 1997, do Smilovic,
od handláka s koňmi, okr. Kutná Hora, cena 9.000 Kč
Původní jméno: Bobík

Brzy poté, co se k nám hřebec Clermont dostal, nás čekalo těžké rozhodnutí. Nejdřív se ovšem musel zotavit z těžkého zápalu plic. U předchozího majitele prostydl, když stál přivázaný smyčkou okolo krku u plaňkového plotu, bez mez možnosti ukrýt se před nepřízní počasí. Jen, co se uzdravil, nechali jsme ho veterinářem vykastrovat. Clermont měl totiž velice silné hřebčí pudy. Možná je posílil i jeho předchozí majitel. Předváděl svým známým vzpínajícího se poníka, kterého vodil kolem říjných klisen. Clermont se u nás snažil probourat ke všem ostatním koním. Nezajímalo ho, že jsou to valaši dvakrát tak velcí než on. Hodiny a hodiny hrabal kopytem do dveří a narážel hlavou do zdí, až si odřel klouby na nohách a rozbil oční víčka. Když se k nim dostal bylo to nebezpečné pro všechny zúčastněné. Krátce po operaci, přestal Clery bláznit a začal s koňmi fungovat normálně.

V té době byl Clermont ještě v plné síle. Bylo mu kolem dvaceti let. Odvedl v té době spoustu práce, tahal dřevo na ohrady, zavážel trávu, vláčel jízdárnu. Lehoučký dospělák si na něm mohl zajezdit. Klusat na něm, bylo jako sedět na šicím stroji, ale hezky cválal, uměl obraty, překroky i skočit překážku. Jenom teda neuměl pracovat s dětmi. Ty jsme na něm mohli zcela výjimečně na chviličku povozit, dlouhodobou spolupráci zcela odmítal.

Po našem přestěhování na Slapy si už vlastně pouze užíval důchod. A užíval si ho opravdu svérázně. Do výběhu s ostatními velkými koňmi přestal chodit, protože v jeho přítomnosti se k senu, které v zimě dostávali do přístřešku, se žádný z ostatních koní nedostal. Svorně stáli vedle sebe venku, a smutně koukali, jak metrový Clerinek tluče špačky nad senem. Moudře totiž usoudili, že pokusit se přiblížit k poníkovi, který trpí napoleonským komplexem a své výhružky myslí vážně, se rovná sebevraždě. Tak tedy začal Clery chodit vně koňských ohrad. Bláhově jsme doufali, že ho pletivové ploty udrží. Nebylo to tak. V okamžiku, když jsme ho náhodou zpozorovali, jak po kolenou prolézá dírou v plotě, a řítili se za ním s pokřikem "Clermonte prrr", dokázal nasadit nebývalé tempo, použil indiánské mimikry, a ztratil se neznámo kde.Večer pravidelně nastával okamžik velkého hledání. Sice jsme hru na schovávanou většinou vyhráli, ale rozhodně to neplatilo vždy. Stávalo se, že jsme ho s baterkou hodinu hledali po lese. Nakonec jsme usoudili, že je to marné. Rozhodli jsme se, že až ten parchant sám dorazí, nedostane žádnou večeři. A světe div se, našli jsme ho čekajícího před boxem. S výrazem, který jasně říkal: "už tu na vás dlouho čekám, kde jste se courali?"

Když jsme při jedné z vyjížděk našli charakteristické poničí koblížky kilometr od domova, došla nám trpělivost. Clery opět začal chodil do výběhu sám, nebo s Maroušem a Nikinou. Máme zkušenost, že jak koně stárnou (bavíme se o vysokém věku) stávají se z nich tak trochu hříbata. Občas přestávají poslouchat nebo tak trošku zapomenou, že se do lidí nekouše a nekope. U valachů také pozorujeme, že si mnohem víc a častěji hrají s ostatními koňmi. A Clermont si takhle hrával s Maroušem. Bylo to sice moc hezké, a oba to bavilo, ale občas nám z toho vstávali hrůzou vlasy na hlavě. Jeden kůň velký a slepý, druhý metrový, ale neústupný tvrďák. Když jednou Clery skončil po úderu do hlavy s otřesem mozku a cukajícíma nohama zaseknutý pod ohradou, sebrali jsme mu i tuhle zábavu.

Potom mu zůstalo už jen jedno potěšení. Tím bylo skákání překážek. Jakou výšku byl Clermont schopen překonat nevíme. Vždy nakonec narazil na neschopnost svých vodičů, kteří nevyskočili tak vysoko. S Clermontem totiž nikdy neplatilo "já to obejdu a ty si skočíš". Bylo neuvěřitelné, jaký měl odhad na výšku a vzdálenost skoků, i poté, co viděl jen na jedno oko. Při jedné vážné kolice si pravé oko poranil. Přestal na něj vidět a kvůli dlouhodobým komplikacím, se mu nakonec muselo vyoperovat.

Možná je teď vhodná chvíle na stručnou rekapitulaci zdravotních obtíží, které ho provázely. Žil s výrazně omezenou kapacitou plic po vážném a včas neléčeném zápalu plic. Měl zle zchvácená kopyta. Zde patří dík našemu kováři, který udržoval Cleryho v kondici po tak dlouhou dobu. Několikrát jsme řešili vícedenní koliky. Někdy se proboural, kam neměl a sežral krmení, které pro něj nebylo vhodné, ale občas se kolika objevila neznámo proč. V posledních letech ztratil téměř všechny zadní zuby - koňský zubař konstatoval, že opravdu nemá co brousit. Potom se bohužel párkrát stalo, že Clery rozmělněnou a máčenou potravu (čím jiným můžete krmit koně bez zubů) vdechnul. Jeho plíce ale neměly kapacitu na to, aby překážku snadno vykašlaly. Znamenalo to tedy koukat se půl dne na kamaráda, který se dusí. A kterému nemáte jak pomoct. Přiznám se, že to nám nechybí. Ale jinak nám Clermont chybí moc. Důkazem je, že jeho nekrolog jsem dokázala napsat až po čtyřech letech. Proč zrovna teď? Možná, proto, že k nám přišel nový kůň (Rocky). Ten pro změnu nemá levé oko. Náhoda? Osud? Kdo ví?